V bouři
Ježíš přiměl své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli na druhý břeh. Ježíš pochopitelně velmi dobře věděl, že učedníky čeká bouře a nepříjemný zážitek, a přesto je poslal právě do této bouře.
Nedávno jsem četl o jednom kapitánovi jedné válečné plachetnice, který s sebou na cesty po moři občas brával svého syna. Chlapec měl malou opičku a oba velmi rádi šplhali nahoru a dolů po lanoví obrovské lodi. Jednou se schylovalo k bouři. Opička skákala po provazech vzhůru a chlapec šplhal rychle za ní. Lezli výš a výš, až se nakonec vyšplhali na malou plošinu na vrcholu stožáru. Vylézt nahoru na plošinu nebylo tak těžké, ale slézt dolů, to už bylo složitější. Loď se divoce houpala a nakláněla z jedné strany na druhou. Chlapec křečovitě objímal stěžeň a moc se bál. Výstup nahoru ho vyčerpal a začaly ho opouštět síly. Bylo jasné, že dlouho se už neudrží. Kdyby spadl na tvrdou palubu lodi, byl by na místě mrtev.
Otec se podíval nahoru a s hrůzou zjistil, v jaké je jeho syn situaci. Zbývala jediná naděje. Chlapec musí počkat, až se loď zhoupne, pustit se stěžně a skočit do zpěněných vln oceánu, kde ho námořníci mohou zachránit. Jinak dopadne na palubu a zabije se.
Kapitán si rychle nechal přinést hlásnou troubu a křičel na hocha: "Synku, až se loď nakloní, skoč do vody!"
Chlapec zkoprněl. Díval se z výšky dolů a vlny moře se mu zdály být hrozně daleko. Nemohl se odhodlat k tomu, aby skočil a zachránil si život. Ale věděl, že nahoře se už také dlouho neudrží.
Zoufalý kapitán si poslal pro pušku. Zamířil na syna a vykřikl: "Chlapče, až se loď tentokrát nakloní, skoč do vody, nebo tě zastřelím."
Chlapec pochopil, že otec to myslí vážně, a proto když se loď zase zhoupla, vrhl se do burácejících vln. Svalnaté paže jednoho námořníka ho vytáhly zpátky do bezpečí. Byl zachráněn.
Skoč do moře, nebo tě zastřelím. Vyjeďte na moře! Někdy se totiž stává, že hromy, blesky a bouře jsou jediným prostředkem, který nás může zachránit. Jedná se o jakýsi blahodárný otřes v životě člověka. Přicházejí i takové chvíle, kdy nás ke skoku do bezpečí – do života, přinutí jedině něco nepříjemného, nebo i hodně tvrdého. Uprostřed toho všeho je ale náš nebeský Otec, který má pouze jednu velkou touhu – abychom se s důvěrou spustili do jeho láskyplné náruče. Ježíš na kříži, to je Ježíš v té největší bouři. V té chvíli skáče do náruče svého Otce, a právě tento okamžik je předzvěstí jeho slavného vzkříšení. Na Ježíše dopadají hromy a blesky. Padá na něho v té chvíli hřích celého světa a hřích každého z nás. Je to ale cesta k životu věčnému. Proto i bouře života jsou pro nás moc důležité. Víme, že i v nich je náš nebeský Otec s námi a na nás je, abychom se nebáli v té chvíli skočit. Je to pro nás velká výzva a Bůh očekává, že to dokážeme.
Autor zamyšlení: P. Petr Havlát