Svědectví: Toužil jsem mít kousek Medjugorje doma

Jmenuji se Zdeněk a již dlouhé roky jezdím do Medjugorje. Nikdy jsem tam nejel, abych snad něco viděl či zažil něco mimořádného. Ale vždy proto, že je mi tam tak krásně, duchovně krásně. Vracím se tam i několikrát za rok. Medjugorje se za tu dobu stala mým druhým domovem.

Poprvé jsem do Medjugorje přijel již před mnoha lety. A už od první poutě se ve mě začala utvářet silná vazba na toto mariánské místo. Vždy, když jsem tam dojel, nepotřeboval jsem chodit na různá svědectví, navštěvovat komunity a další zajímavá místa v této farnosti, jak to bývá při běžných programech poutí. Oslovilo mě jedno malé místo, které se hluboce vrylo do mého srdce a kde jsem rád trávil svůj poutní čas. Je to Modrý kříž, místo na úpatí Podbrda, kde se v počátcích zjevení často setkávali členové modlitební skupiny vizionáře Ivana, aby se společně modlili na úmysly, které Ivanovi Panna Marie svěřila a kde také dříve často probíhalo zjevení. Rád jsem na tomto místě sedával a modlil se za všechny úmysly, které jsem nosil v srdci a s kterými jsem k Panně Marii do Medjugorje přijel.

Je to asi rok a půl, co jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych chtěl mít kousek tohoto mě tak drahého místa u nás. Až jednou budu starý a nebudu moct jet na pouť do Medjugorje, abych měl Modrý kříž i tady. Se ženou jsme v té době dělali nějaké úpravy na zahradě. Měli jsme tam malé zanedbané místo, kde ještě nic nebylo. Srovnal jsem terén, společně jsme to upravili a plánovali vysadit nějaké květiny. Jednoho dne večer jsem tak v těch místech seděl a uvědomil jsem si, že to je to místo, kde by bylo krásné vybudovat Modrý kříž. Nic jsem neříkal a začal jsem odkopávat zeminu, abych ten prostor mohl vydláždit. Žena přišla a ptala se mě, proč to zas kopu, co tam chci dělat. "To ti nemůžu říct," odpověděl jsem jí. Naléhala a tak jsem jí svůj záměr prozradil: "Uděláme tu Modrý kříž." "Ty jsi blázen," reagovala.

Na podzim jsem daný prostor vydláždil a na jaře jsem pak začal budovat sokl, na kterém bude vše umístěno. Tehdy opět přišla a ptala se, proč to buduju tak veliké. "Tady bude Panna Maria, tak tam bude Kristus," odpověděl jsem jí. Zeptala se: "A co ještě?" "No jestli to ještě stihnu, tak uděláme křížovou cestu," reagoval jsem jí s úsměvem. To už jen mávla rukou.

Když jsem Modrý kříž na podzim dodělal, tak jsem se tak na to díval a uvědomil jsem si, že tam ještě někdo chybí. Je tu Panna Maria, je tu Syn Boží, ale ještě by tu měl být svatý Josef. Tak jsem pro něj našel místo a připravil mu prostor. Tehdy jsem jel do Medjugorje a stavil jsem se u jedné známé prodejkyně. Požádal jsem ji, aby mi sehnala sochu svatého Josefa v potřebné velikosti a že si ji na Silvestra, kdy opět přijedu, vyzvednu. Tak se i stalo a svatého Josefa jsem si před pár týdny konečně dovezl domů. Nyní se už těším, jak to počasí dovolí a svatý Josef bude umístěn na své místo v blízkosti Modrého kříže.

Modrý kříž, který máme na zahradě, byl na podzim požehnán za přítomnosti několika přátel z naší farnosti. Požehnal ho šitbořický farář, P. Jiří Topenčík. Jak jsem řekl při žehnání, kdyby někdo chtěl toto místo navštívit, ať přijde, může se tam duchovně zastavit, ztišit, pomodlit se...

Mám velikou radost, že se to podařilo a že i v naší zemi máme malý kousek Medjugorje, a zrovna u nás v Šitbořicích. Až jednou budu starý, tam budu vysedávat a tam mě lidé najdou.