Pohádka o zlomeném srdci

"Jak se máte a co hezkého jste prožili?" zeptala jsem se dětí v náboženství. Štěbetání nebralo konce, až na Pavlínku. Vždycky se v náboženství hlásila jako první. Dnes mlčela. Když se naše oči potkaly, řekla jen: "Dnes mi kamarádka zlomila srdce, ublížila mi, nemůžu ji to odpustit." Spolužačka se začala smát: "To přece nejde, nohu nebo ruku zlomit, to ano, ale srdce?" Přišel čas, abych se zapojila. "Náhodou," říkám, "úplně vím, o čem mluvíš. Srdce do sádry dát nejde. Stalo se mi to taky, a proto jsem napsala pohádku O zlomeném srdci, aby mne ona - a čas, nejlepší lékař, uzdravili. Chcete ji slyšet?" Tiše jsme se sesedli a začala jsem vyprávět:

Jednoho dne bylo, nebylo, srdce se z velkého smutku zlomilo.
Jenže to není jenom tak - zůstat zlomený: úsměv, duše a pak i srdce lidem často zkamení.
A protože každé trápení má konec u Boha - pro mě i pro tebe,
rozhodlo se jít to srdce pro pomoc přímo do nebe.
Minulo lesy, louky, hory, háje, kde sníh zvolna slunečním teplem taje.
Nekonečno, kterým srdce prochází, ač řeknete si: krom lásky nic vážného mu neschází.
Jenže když srdce nemá lásku, kterou žije a po níž
touží, obrovskou bolestí trápí se a souží.

Konečně se ticho prolomilo a krajinou světlo zasvítilo.
Srdce stálo proti krásné bytosti, tak skutečné a plné milosti…
"Kdo jsi?" ptalo se udiveně usměvavého muže.
"Já jsem Ježíš. Kam jdeš má malá růže?"
"Jsem srdce zlomené bolestí největší, co nic na světě lidském nepředčí.
Nemohu už dále tlouci, zahořelo jsem láskou čistou a vroucí.
Jenže druhé srdce mlčí, se mnou v rytmu netluče.
Praskám bolestí jak na sudu obruče."

"Nebuď smutné srdce moje, to je jenom zdání, já jsem s tebou a tluču bez ustání.
Vím ale, jak bolestná lidská láska býti může, snad srdce mateřské a pohlazení něco zmůže.
Běž dál tou alejí, až ke stráni, kde bříza v pokoře se uklání.
Uvidíš maminku mou Marii, v plášti z duhy, ona tě pohladí a dodá vzpruhy."

Šlo srdce sevřené smutkem kolem potoka a tu mu padlo smítko do oka.
Začalo slzet, skoro nevidělo, plakalo, ale Marii dál hledalo.
Najednou ucítilo teplo v celém těle, jako na slunci v době tání
a spatřilo krásnou paní, jak se nad ním sklání.

To Panna Maria už držela je v dlani:
"Srdce moje přemilé, copak hledáš v těchto končinách, nevíš co tě čeká?
Jak můžeš být tak daleko od člověka?
Vím, co tě trápí, můj drobečku, smutek spustil už nejednu horečku.
Vyléčím tvou bolest a trápení, ač v tobě se nic velmi nezmění.
Jen uvidíš jinak, než jsi vidělo, pak povolí i to, co tě tak sevřelo.
Až opět rozjasní se tvoje líce, budeš zářit a rozdávat lásku ještě více.
Odpusť všem a začni tlouci znova a pamatuj si tato moje slova."
A v tom se všechno ztratilo a srdce se opět v těle vzbudilo.
Bylo mu krásně, jak nikdy dřív nebylo. To Mariino srdce lásku mu vrátilo.

Po malé chvíli prolomila ticho Pavlínka: " Tak já zítra řeknu kamarádce ve škole, že už se na ni nezlobím a že jsem jí odpustila."

Autor: Tamara Suchánková, spolupracovnice Centra Medjugorje, katechetka
Zveřejněno i jako "Myšlenka na den" na Rádiu Proglas.