Návrat marnotratné dcery

Před mnoha lety, to bylo předtím, než, jsem uslyšela v srdci Boží hlas, přišla jsem do kostela k Panně Marii a plakala. Prosila jsem ji o pomoc v těžkostech mého života, a taky jsem prosila o čtvrté dítě. Jako nepraktikující křesťan jsem si ale myslela, že mě stejně neslyší, neuměla jsem se ještě modlit a tak jsem jí tam všechno odevzdávala v slzách vlastními slovy, z celého srdce… Přece jen - co kdyby. Táhlo mi na čtyřicet a můj život byl stále nahoru a dolů, ale touha po dalším dítěti byla obrovská. Slíbila jsem, že za to jednou přivedu všechny své děti do kostela. 

Za nějaký čas se nám opravdu narodila dcera. Na svůj slib jsem ale zapomněla. Pak jsem vážně onemocněla a to jsem znovu v slzách prosila, a ačkoli jsem se vlastně zázračně uzdravila, připisovala jsem to náhodě. Dál jsem spoléhala na vlastní síly. Chtěla jsem všechno - šťastně žít, všechno mít a zvládat. Ale - nezvládala jsem to, bylo to čím dál horší. Jednoho dne ráno jsem nevstala. Deprese byla v uvozovkách to poslední, co mi chybělo.

Ještě uteklo hodně vody a přišla ještě mnohá trápení, než jsem pochopila a konečně uvěřila. Nastalo hezké období poznávání a učení se žít s Bohem, jako když se učí kojenec chodit. Pro rodinu byla má proměna nesnadná. Ale zažehnuté světlo už ve mně svítilo a nenechala jsem ho sfouknout.

Slib jsem nakonec splnila, když jsme se s celou rodinou sešli na křtu mých vnuček. Největší radostí mi byl křest mého již dospělého syna. Pochopila jsem, že svítit vlastním životem je výborná cesta, jak blízké přivést na cestu k Bohu.

Uvědomila jsem si, že všechno, co jsem prožila, mělo svůj čas, smysl a důvod. Měla jsem najednou odpovědi na otázky, na které dřív nebyla odpověď. Celý život jsem se ptala: "Proč já? Co jsem Ti Bože udělala, čím jsem se provinila, že mi tak nakládáš?" Ač jsem si byla dobře vědoma svých vin, zdálo se mi, že mě Pán trestá víc, než je třeba. Znáte to, že? Teprve dnes mohu s odstupem říct, že mě netrestal, ale vychovával, že mi nebral, ale obdarovával mě. A že mě miloval a i dnes mě velmi miluje. A že mě s otevřenou náručí a s radostí objal a přivinul k sobě jako rodič, když obejme své milované dítě, s láskou, bez podmínek. Novodobý návrat marnotratné dcery.

Slyšela jsem z úst jednoho starého kněze dvě krásné myšlenky. První je výstižná: Lidem jdoucím k Bohu musíme svítit na cestu, ne do očí. Druhá připomíná, že láska není upadnutí do vztahu, ale spočinutí v něm. A tak nám všem přeji, abychom ve vztahu s Bohem setrvali a pokud zabloudíme, abychom se moudřejší a pokornější vraceli jako synové a dcery do náruče milujícího otce.

Autor: Tamara Suchánková, spolupracovnice Centra Medjugorje, katechetka
Zveřejněno i jako "Myšlenka na den" na Rádiu Proglas.