Matka Elvíra, radostná služebnice na vinici Páně

Matka Elvíra, zakladatelka komunity Cenacolo, se 3.8.2023 zrodila pro nebe. Tato energická žena, když ještě mohla, byla každoročně výraznou osobností Festivalů mládeže. Spolu s chlapci a děvčaty z komunity dávali silná svědectví o Božím milosrdenství, naději a radosti života s Bohem. Její projev byl plný radosti, lásky a přijetí, na tváři měla vždy veliký úsměv, který měnil svět. 

Komunita Cenacolo má dva domy také v Medjugorje (mužský a ženský). Při poutích do Medjugorje tuto komunitu navštěvujeme a posloucháme hluboká svědectví dříve z´tracených hochů a dívek, kteří nalezli nový život v komunitě, v "duchovní náručí sestry Elvíry". Přinášíme tedy několik střípků ze života této vzrůstem malé, ale osobností veliké ženy dnešní doby.

"Jsem šťastně vdaná už mnoho let, se Synem "tesaře z Nazaretu", povoláním je také tesař,
a každým dalším dnem, když s Ním kráčím ve věčné novosti života a radosti, zjišťuji, že "sloužit" znamená vládnout. Není žádná říše více fascinující, větší, krásnější, bohatší než lidské srdce."
Matka Elvira

RITA AGNESE PETROZZI, známá jako MATKA ELVÍRA a mnohými označována jako "řádová sestra narkomanů", se narodila v Soře (Itálie) 21. ledna 1937. Ráda se označovala jako "dcera chudých". Za druhé světové války emigrovala spolu se svou chudou rodinou do Alexandrie, kde prožila útrapy a bídu poválečné doby a stala se domácí "služkou". V 19 letech vstoupila do kláštera v Borgaro Torinese, k Milosrdným sestrám sv. Giovanna Antida Thouret, kde se z Rity Agnese stala sestra Elvíra.

Kolem poloviny 70. let cítila, jak v ní vzniká "oheň, silný vnitřní pud" věnovat se mladým lidem, které viděla v těch letech opuštěné a ztracené. Po dlouhém, trpělivém a nadějném čekání založila 16. července 1983 v Saluzzu (CN) komunitu Cenacolo, která není jen sociálním dílem, ale především "rodinou" založenou na víře, kde se zraněný člověk může setkat s láskou, která ho svobodně vítá, pomáhá mu hojit rány, podporuje ho a vede ho ke znovuobjevení Cesty pravdy, náročné lásky, která ho vychovává ke kráse skutečného života.

PŮVOD MATKY ELVÍRY

"Když se dnes ohlédnu za svým životním příběhem, ve světle mého setkání s Bohem, dnes žehnám tomu, že jsem se narodila do velké a chudé rodiny, která se během války v letech 1940-45 přistěhovala z jihu ze Sory do Alessandrie. Jsem vděčná za to, že jsem "dcera chudých lidí" a že jsem se svými rodiči a sourozenci prožila život složený z mnoha útrap a obětí. Zažila jsem pak "bídu" otcovy závislosti na alkoholu a tudíž i maminčinu únavu z toho, že musela dlouhé dny pracovat mimo domov, aby nás uživila: byla zdravotní sestra a veškerá "tíha" rodiny ležela na ní, ale ona to vždy nesla silně a s důstojností. Večer, když se vrátila vyčerpaná z práce, s tolika problémy, kterým musela každý den čelit, jsme my děti slyšely, jak si brouká s klidem a důvěrou: naučila nás, že život je vždy cennější než jakýkoli problém, než jakákoliv obtíž, než jakékoli utrpení!

Život mě odmala učil myslet vždy více na druhé než na sebe, a dnes poznávám, že to bylo moje bohatství a moje první lidská a křesťanská formace. Pamatuji si hlášku, kterou mi matka opakovala pokaždé, když jsem byla ve společnosti svých přátel, kteří byli mnohem pohodlnější a bohatší než my. Když jsme měli doma kousek chleba – a za války to pro nás nebylo samozřejmostí – nebo když byly třešně, "mammà" mi říkala: "Rito, pamatuj: ústa mají všechny sestry! A nemůžeš si něco vložit do úst, aniž bys to nedala i ostatním." A tak nás, i když v nepohodlí chudoby, přesto vychovávala v projevech solidarity, která svědčila o rodině, společenství, vzájemnosti: když se dáváme druhým, stáváme se tou univerzální rodinou, která se může společně pravdivě modlit "Otče náš".

Dnes poznávám, že Bůh vedl můj život i přes křehkost mého otce, který byl navzdory všemu mým učitelem v životě, protože mě naučil, co znamená oběť, umožnil mi pochopit, co je to ponížení... dnes se cítím jako skutečně svobodná žena, vědoma si toho, že v nás je nepřetržitý zdroj Boží lásky, který nám umožňuje vstát z každé situace. Zažila jsem, že setkáním s Bohem se minulost rozzáří a stane se bohatstvím života a zkušeností, a nestydím se říci, že otcova křehkost byla mou univerzitou, mou školou života, která formovala mé srdce a pak jsem věděla, jak jít ven ke křehkým lidem, jako je on a někdy i víc než on."

TOUHA DÁT ŽIVOT KOMUNITĚ

"Byla jsem šťastná řádová sestra, zamilovaná do Pána a do života, ale v určité chvíli ve mně začalo něco, o čem jsem nerozhodovala, "jako oheň", vnitřní pud, který mě stále více směřoval k mladým lidem. Viděl jsem je zklamané, zmatené, ztracené a před Eucharistií se mi zdálo, že jsem "vnímala" jejich bolestný výkřik. Uvědomila jsem si, že byli touto konzumní společností opuštěni a marginalizováni. Uvědomila jsem si, že v rodinách už neexistuje dialog ani komunikace, že mezi manželi a mezi rodiči a dětmi chybí důvěra: mladí lidé zůstali sami a já je viděla smutné na ulicích. Zdálo se mi, že v modlitbě vnímám jejich bolestný výkřik. Mladí lidé šli jednou cestou a my druhou a já jsem trpěla. Cítila jsem v sobě tlak, který jsem už nedokázala potlačit, který rostl víc a víc. Nebyl to nápad, ani jsem nevěděla, co se ve mně děje, ale cítila jsem, že musím těm mladým dát něco, co do mě Bůh pro ně vložil. Výzva k otevření dveří tulákům, feťákům, zoufalcům, kteří se potkávají na nádražích, v ulicích, na náměstích, rozhodně nebyl "můj nápad". To, co se děje, historie, kterou prožíváme, nemohla vzniknout z nápadů nebo intuice chudé ženy, jako jsem já. Jsem první, kdo je překvapený všemi momenty toho, co se děje: jak jsem mohla vymyslet takový příběh?».

ČEKÁNÍ NA BOŽÍ ČAS

"Povolání, které přichází od Boha, vám umožňuje věřit a dělat věci, které byste si sami nikdy nepomysleli nebo nepředstavili. Nebylo pro mě snadné vysvětlit svým představeným, co cítím, a stejně tak pro ně nebylo snadné, dobře si to uvědomuji, uvěřit, že to, co jsem žádala, skutečně pochází od Boha, kde tyto mladé lidi přivítat a v reakci na moje omezení a mou chudobu mi bylo správně poukázáno: nestudovala jsem, nebyla jsem připravena... všechno to byla pravda, ale vybuchla ve mně sopka, která nikdy nezhasne, a já cítila, že musím dát odpověď tomu Bohu, který mě obohacoval darem, který nebyl můj, abych ho vrátila mladým.

Nebylo těžké čekat, spíše to bylo bolestivé, protože jsem měla pocit, že ztrácím čas, ale čekala jsem s velkou důvěrou, trpělivostí a nadějí. Někdo mi řekl: "Ale Elviro, proč neopustíš svou komunitu, ať si můžeš dělat, co chceš!". Ale neměla jsem v úmyslu "dělat, co jsem chtěla", to, co se ve mně dělo, bylo něco docela jiného. Na to jsem čekala, modlila se, trpěla, milovala. Nebyla nouze o chvíle pokušení, kdy jsem si říkala: "Ale proč, proč mi nevěří?". Pak jsem si ale řekla: "Vždyť proč by mi měli věřit, když jsem ubohé stvoření?". Teď trochu víc přemýšlím a chápu, že všechno to čekání bylo požehnáním, byly to porodní bolesti. Houževnatost a trpělivost, kterou mi Bůh dal, byly pečetí jeho otcovství pro to, co se rodilo."

16. ČERVENCE 1983: ZRODILA SE KOMUNITA CENACOLO

"Ten den si dobře pamatuji: bylo 16. července 1983, svátek Panny Marie Karmelské, a já jsem dostala klíče, abych mohla vstoupit do domu a začít. Když jsem viděla tu bránu, vydechla jsem radostí! Najednou ve mně explodovala plnost života: byla to radost získaná mezi dlouhým čekáním a okamžikem, kdy se touha naplnila. Když viděli stav domu, chytli se ti, kteří mě doprovázeli, za hlavu: dům byl v troskách, bez dveří, bez oken, střecha potřebovala opravu, nebyly tam postele, stoly, židle, hrnce, neměla jsem peníze... Nic! Dívala jsem se na jejich zmatené tváře, ale už jsem "viděla" vše, co se mělo stát, už jsem "viděla" dům takový, jaký je dnes: přestavěný, krásný a plný mladých lidí! Je úžasné, jak mě Pán podporoval, ujišťoval a utěšoval! Přemýšlela jsem o velkém domě, kde by se ubytovalo alespoň padesát "zoufalců", ale po krátké době už byly pokoje zaplněné, k mému nesmírnému údivu, a bojovala jsem v sobě, co dělat dál. Život šel dál, mladí lidé stále klepali na dveře, a tak jsme otevřeli další dům a pak další, nejprve v Itálii a pak v zahraničí, sem a tam... teď už je nemůžu spočítat».

DŮVĚRA V BOŽÍ PROZŘETELNOST

"Na začátku jsme zažili velkou chudobu, protože jsme neměli nic jiného než jistotu důvěry v Boha. Toho Boha, který je Otcem, jsem objevila, když jsem byla ještě dítě, tehdy jsem se naučila v Něj důvěřovat, když jsme zažívali krutou chudobu v tom smyslu, že nic nebylo, a často jsem slýchala svou matku opakovat litanie: "Svatý kříži Boží, neopouštěj nás!". Nikdo by nechtěl trpět, ale pochopila jsem tehdy, jak je důležité naučit se v životě žít kříž, protože to je naše "matka" a my ji musíme přijmout a milovat, abychom zbytek dobře prožili. Také jsem chtěla, aby mladí lidé, které jsem přijala, mohli nejen slyšet o Bohu, ale aby viděli jeho konkrétní otcovství. Řekla jsem tedy Bohu: "Přijímám je, dávám ti celý svůj život, ale Ty jim ukaž, že jsi Otec!". A po všechna ta léta mohu s radostí dosvědčit, že nás jeho Prozřetelnost nikdy, nikdy nezklamala!".

JMÉNO "KOMUNITA CENACOLO"

"Chtěla jsem, aby v názvu bylo něco, co má co do činění s Pannou Marií. Ptali jsme se tedy sami sebe: kde je Marie v Bibli? Jedním z míst bylo Večeřadlo: Marie tam byla s apoštoly, po Ježíšově smrti zavřená a plná strachu, jako dnešní plaší, bojácní a němí mladí lidé. Ale její mateřská přítomnost je shromažďuje a nutí je se modlit, a pak sestupuje Duch svatý, síla Boží, a oni se proměňují v odvážné svědky. Nazvali jsme to Komunita Cenacolo, protože chceme, aby se stejná proměna stala dnes v srdcích mladých lidí, které přijímáme.

Rádi se definujeme jako společenství veřejných hříšníků, hříšníků milovaných a spasených Pánem, kteří dnes chtějí světu zjevit nekonečné a velké Boží milosrdenství. Toto je naše poselství: chceme být touto živou nadějí milosrdenství, které je vždy přítomné, stále aktivní, stále nové na mně, na tobě, na nich, na všech!».

Zdroj: https://www.comunitacenacolo.it/eins/