Jako skořápka ořechu

Při různých příležitostech si navzájem přejeme hodně štěstí, zdraví a Božího požehnání. Co je to vlastně to štěstí? Každý jej vidíme po svém a často ještě nepřichází tak, jak si ho představujeme a my jsme pak zklamaní. V myšlenkách se obracíme k Bohu a ztrápeně mu vyčítáme, že ač se přece snažíme, dopouští v našich životech to či ono a my místo radosti pociťujeme smutek a zmatek.
Vlastně už i to je velký krok - navázání vztahu s Ním je požehnáním. A tak poučeni už tím, co jsme prožili, dívejme se před sebe s nadějí a z jiného úhlu pohledu… Jeho očima.

Možná jsme navzdory přáním zůstali docela sami. Vedle nás není nikdo a opírat se musíme jen o pevnou zem… Možná právě tehdy ucítíme přítomnost Boha. Možná nás život udeřil tak, že se nám zdá, že nás rozbil jako ořech. Jenže tak se dostalo ven i z té nejtvrdší skořápky naše zdravé jádro. Právě v takových chvílích se totiž otevíráme i my zevnitř. Možná jsme prožili bolest, nebo nám někdo blízký odešel na věčnost a zdá se nám, že se to nedá přežít. Těšme se na opětovné setkání a chvíli, kdy si padneme do náruče navždy. Možná jsme i plakali a nedokázali to skrýt. Jsou to ale očistné slzy. Odplaví nánosy z povrchu i z hloubky v nás. S nimi přijde úleva a uzdravení. I Ježíš plakal.

Možná neznáme odpovědi na otázky a není se koho zeptat na radu. Budeme muset hlavně důvěřovat víc Bohu. Možná jsme se cítili tak špatně, že jsme si řekli, že s tím budeme muset něco udělat, jenže nevíme co. A co třeba nevzpírat se a nechat Boha, aby s tím i s námi udělal něco On sám tam, kde už končí naše lidské možnosti. Dovolme mu to… Možná jsme utrpěli ztráty, byli jsme podvedeni, zrazeni přáteli. Zanechalo to na naší tváři vrásky, jenže ty se časem ztratí mezi vráskami smíchu. Zkušenost a moudrost nám ale zůstanou na celý život. Možná jsme někomu ublížili a nedokážeme se mu omluvit, nebo nedokážeme odpustit křivdu vůči nám samým. Tak se o to aspoň upřímně snažme, ať nespoutáváme ostnatým drátem duši naši ani toho druhého. Možná jsme neměli žádné peníze, nebo jsme jich měli naopak mnoho a štěstí nám nepřinesly. S nimi i bez nich jsme dosáhli hlubin zoufalství, než jsme pochopili, že nejsou tím štěstím. 

Mohli bychom dál pokračovat ve výčtu životních situací. Nezapomeňme se hlavně radovat!!! Vyzkoušejme tak tu úžasnou a zázračnou vnitřní Boží alchymii, která z bolesti tvoří krásu, ze zloby smíření, ze strachu činy a z radosti zářící světlo. Vinu a stud vymetá z duše jako se vymetá staré smetí. Jizvy proměňuje v brány. Tvrdost v soucit a empatii. Najděme nový rozměr, nový úhel pohledu. Najděme Jeho, sami sebe. Najděme vnitřní radost a světlo, kterým budeme chtít rozsvítit i všechny kolem, aby byl svět hezčí. Není to snadné, ale naplní nás to a najdeme smysl života. 

Začněme žít život plný Lásky, pokoje, úcty k druhým i k sobě sama. To nám přeji z celého srdce. 

Autor: Tamara Suchánková, spolupracovnice Centra Medjugorje, katechetka
Zveřejněno i jako "Myšlenka na den" na Rádiu Proglas.