4. den: Zpověď - proč?

"Milé děti! 
Prosím vás, abyste ode dneška nastoupily cestu svatosti. Miluji vás, a proto si přeji, abyste byly svaté. Nepřeji si, aby vás ďábel ošálil na této cestě. Milé děti! Modlete se a chápejte se všeho, co vám nabízí Bůh na cestě, která je trpká. Ale rovněž tak, kdo půjde touto cestou, tomu Bůh odkryje každou rozkoš a tak rád odpoví na každou Boží výzvu. Neohlížejte se na nicotné věci. Mějte touhu po nebi. Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu!"
25.7.1987

Zpověď je pro mnohé pouze trapný okamžik, ve kterém je třeba jinému vyznat své vlastní hříchy, přestupky a nedokonalosti a čekat slova pokárání, zákazů, hrozeb a konečně trestů. Pro mnohé je to pouze obžaloba sebe samého před knězem, kterého neznáme – nebo známe-li ho, ve studu se řekne něco a často se to nejhlavnější vůbec ani nevzpomene, a tak člověk "dobře" dopadne.

A zatímco je zpověď stále více v krizi i u kněží i u věřících, v tutéž dobu se stále více hledají lidé, s nimiž si přejeme rozmlouvat o svých duševních stavech, problémech, hříších nebo zraněních, které nám zasadili druzí. Jednotlivci a někdy i rodiny společně žádají psychoterapeuty a poradce a očekávají od nich pomoc na duchovním poli. A když se najde vhodný rádce nebo psychoterapeut, potom se před ním otevírají duše i srdce a člověk dostává potřebnou pomoc od člověka, aby se vyvlekl ze svých problémů. Lidská zkušenost potvrzuje, že člověk vždy hledal člověka a důvěrný okamžik s ním, aby vyléčil duši i srdce. A čím více je nepořádků v životě člověka, čím více je ran a utrpení, tím je mu potřebnější člověk, aby ho poslouchal. A když ho poslouchá, už jej uklidňuje, těší, pomáhá.

V křesťanské zpovědi nacházíme právě onen hluboký lidský okamžik: člověk je k dispozici jinému člověku a v přísné důvěře naslouchá jeho problémům a proviněním. Avšak zpověď převyšuje podle Kristovy vůle lidské setkání. Přivádí člověka k setkání s Bohem, milosrdným Otcem, který rád čeká, běží do objetí, dává nový oděv a zve ke stolu pospolitosti, za kterým se hoduje v radosti a pokoji. Proto je zpověď prostřednictvím lidského činitele důvěry a dialogu = kněze - setkáním lidského s Božským.

Lidští činitelé tedy připravují prostor pro Božské působení. Proto je zvláště důležité zdůraznit úlohu kněze ve zpovědi. Lehce ji můžeme přirovnat k úloze lékaře v procesu léčení nemocného. Lékař musí znát dobře nemoci a jejich původce, ale ještě více léky a procesy uzdravení. Tak je to i s knězem. Musí být člověkem hluboké víry, lásky a naděje, ale i hluboké zkušenosti v životě duchovním a v zákonech růstu. Musí umět naslouchat a rozumět tomu, co se děje v duši kajícníka. Teprve tak může zpovědník učinit ono lidské, aby bylo vše připraveno k výměně za ono Božské.

V rozhovoru kněz poukazuje na dobro, upozorňuje na nebezpečí, rozhazuje nové símě Božského slova na terén v duši kajícníka. Proto je častým pojmenováním kněze "duchovní pastýř". On připravuje duši a ve Jménu Božím odpouští hříchy a léčí z ran. Mimo všechno lidské vědění a poznávání duše a srdce člověka všeobecně je potřebné, aby kněz poznal, pokud je to možné, i konkrétního zpovídajícího se. To znamená, že je potřebné, aby se představil. Aby řekl, kdo je, co dělá, z jakých materiálně-sociálně-morálně-etických podmínek přichází. To je prostě důležité, aby mohly být dány konkrétní rady a směrnice, jak se zvítězí nad chybami, a zvláště na co se musí dát pozor v kladném smyslu. Proto je dobré, aby zpovídající se vyhledával – pokud je to možné – téhož kněze zpovědníka. To je důležité pro hlubší duchovní život. Člověk, který nežije hlubším duchovním životem, bude neustále měnit zpovědníky, protože se možná bojí otázky, co se zlepšilo od poslední zpovědi.

Jinými slovy: zpověď je přátelské setkání člověka, který hledá milost smíření, který si přeje vnitřní uzdravení po odpuštění hříchu, s člověkem, který jménem Božím naslouchá a hovoří: "Neboj se!

Odpouštějí se ti hříchy! Jdi v pokoji a už nehřeš! Zpovědník i kajícník ve zpovědním setkání vlastně slaví Boží milosrdenství, Lásku a Odpuštění. Proto je zpověď slavnost a radostné setkání.

Výňatek z knihy BARBARIĆ, Slavko. Dej mi své raněné srdce: zpověď: Proč a jak. V MCM vyd. 2. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1998.