Fra Slavko Barbarić: Co se děje, když se modlíme a postíme

Lidské srdce Bůh stvořil pro sebe a to nemůže být šťastné, jestliže Bůh není na prvním místě. Když se postíme a modlíme, odkrývá se to, co je lepší a snadno se zanechává to, co není dobré nebo není tolik dobré. Proto na životní zkušenosti svatých a mystiků nikdy nemůžeme nahlížet jako na odříkání, ale jako výměnu.

Stačí, aby se každý ptal, co má vliv na jeho konkrétní rozhodnutí a bude vědět, na jakém místě je Bůh v jeho životě. Pouze když se Bůh stane měřítkem pro všechna rozhodnutí a všechno konání, může se říct, že je Bůh na prvním místě. 

Tak tomu bylo v Ježíšově životě. On vše dělal tak, jak si přál Otec a dělal pouze to, co bylo vůlí Otce. On je zcela v Otci a Otec v něm. Slova, která říkal, neříkal sám ze sebe, ale slyšel je od Otce. Když v době půstu na poušti musel bojovat s pokušitelem, vše dělal, aby se Otec oslavil, aby se Jemu klaněl, aby žil z Jeho slov a nedopustil, aby byl Otec pokoušen. 

Když prožíval smrtelný boj v Getsemanské zahradě, zcela se odevzdal do Otcovy vůle a na kříži odevzdal svého ducha do Otcových rukou. Bohu náleží první místo v lidském srdci v každém okamžiku. 

Když se člověk modlí a nepracuje, do ducha modlitby a modlitebních úmyslů se může lehko vloudit sobectví a pýcha. Snadno se řekne: "Otče, ať se stane Tvá vůle," a očekává se stejně, že to bude tak, jak chceme my. Proto se člověku, který se modlí, lehko stane, že se Boží vůle, milosrdenství a dobrota měří podle toho, co z věcí, za které se modlil, dostane nebo ne. Tak se celý modlitební život může změnit na boj mezi lidskou vůlí a Boží vůlí. 

Proto není přehnané říci, že naše modlitba může být i bezbožná, tj. že nehledáme ani Boha, ani Jeho vůli, ani Jeho lásku, ani Jeho království, ale že hledáme pouze to, co nám může dát. Proto nás Ježíš upozorňuje, abychom nejdříve hledali Boží království a Jeho pravdu, a ostatní nám bude přidáno. (Srov. Mt 6,26-34). Jestliže neposloucháme Ježíše, modlitba bude naplněna našimi potřebami a když nám je Bůh nedá, odvrátíme se od Něho zklamaní, protože nám nedal to, o co jsme prosili.

Ale ten, kdo přijme výzvu a začne se modlit a žít s chlebem (což prakticky znamená: kdo se v době života s chlebem na dva dny zřekne všech ostatních věcí), ten vstoupí do procesu osvobození svého srdce od sobeckosti a pýchy, od zahleděnosti na svoje přání a touhy, od nezdravé závislosti na materiálních věcech. Tak se člověk osvobozuje od nezdravé závislosti na sobě a druhých a tak se otevírá prostor Bohu, aby zaujal první místo v lidském srdci. Bůh nezabírá srdce, aby ho zotročil, ale aby ho osvobodil, aby mu byl světlem, cestou, pravdou, životem, pokojem, láskou - aby mu byl vším. 

 Půstem a modlitbou se člověk osvobozuje a stává se způsobilým žít důstojný život pro člověka. Každopádně je třeba dávat pozor a nikdy nezapomenout, že smyslem půstu a modlitby je růst ve svobodě. Je potřeba si být toho stále vědom, zkoumat se a lehko se nespokojit s počtem dní, kdy jsme se postili, ani množstvím modliteb, které jsme vyřkli. Ježíšův život a připodobňování se Jemu zůstává hlavním a jediným měřítkem.  

Ve svobodě srdce, která roste půstem a modlitbou, a půstem a modlitbou, které získávají svůj význam ve svobodě srdce, člověk se stává citlivější ve vztahu k sobě, k druhým a k materiálním věcem. Snadno můžeme pocítit, že se půst a modlitba točí v začarovaném kruhu nesvobody, protože se nám půst stal pouze nepohodlné odříkání od příjemných věcí, a modlitba odříkáním od volného času, a bude se rodit pocit, že v modlitbě ztrácíme čas. 

Jsem přesvědčen, že člověk není způsobilý se něčeho zříct jestliže nic nezískává výměnou. Když se postíme a modlíme, odkrývá se to, co je lepší a snadno se zanechává toho, co není dobré nebo není tolik dobré. Proto na životní zkušenosti svatých a mystiků nikdy nemůžeme nahlížet jako na odříkání, ale jako výměnu. 

Zní to nepohodlně pro nás "normální" křesťany, když se někdo zřekne rodiny, majetku, všeho, jestliže nevidíme, že se stala výměna za něco lepší. Právě proto čím dál tím míň křesťanů je připravených radikálně následovat Ježíše: nevidí výměnu za to, čeho se zříkají, a o čem mluvil sám Ježíš. (Srov. Mk 10,28)

Když se v kněžském a řeholním životě žije odříkání a nestane se to "stonásobně", co je slíbeno, tehdy se ztrácí smysl pro život i práci, objevuje se hořkost a nervozita, život bude prázdný a pak se stávají pravé tragédie u těch, kteří jsou posláni zvěstovat radostnou zvěst. 

Proto každý křesťan, a zvláště kněz či řeholník, se musí modlit a postit se. Praktikujíce půst a modlitbu vstoupí do tajemství Božího království a Boží lásky, a stane se podobným Kristu, způsobilý darovat svůj život pro druhé.

Původní externí zdroj textu: odkaz ev. č. 3 (k vyžádání v Centru Medjugorje, z.s.)